wz

VLKAVA

 

NEOFICIÁLNÍ STRÁNKY

 

 

Vlkavský „Rok na vsi“ v období let 1935 - 1947

 

 

ZPĚT

 

 

Začátkem každého roku vesnici ovládla zima. Venkovské práce byly umrtveny, sedláci a zemědělci buď odpočívali, nebo se připravovali na jarní sezonu, a často taky vypomáhali cestářům svými koňmi a později i traktory v odklízení sněhu. Zvláště se zapotili v tuhé zimě 1942/1943, kdy v obci napadlo rekordních cca 50 cm sněhu – místy byly až skoro metrové závěje. Zpestřením zimy byly domácí zabíjačky vepřů, a tak často voněly po vesnici pochoutky z rukou řezníků, cestujících po celém okolí.

 

Ženy se po večerech scházely u příbuzných nebo u sousedů, kde draly husí peří. Oblíbené byly na konci této nevšední práce tak zvané „doderné“, kdy domácí paní hostila ženy – dračky cukrovím a čajem s rumem nebo punčem.

 

Na 6. ledna děti a mládež chodily přestrojeny za Kašpara, Melichara a Baltazara, a u každého domku zpívali oblíbenou „My tři králové, my jdeme k Vám“ a od hospodyněk dostávaly sladkosti, ovoce a jiné pochoutky. Nebylo vrat nebo dveří, na kterých po nich nezůstala křídou psaná písmena „K+M+B“ včetně roku návštěvy.

 

V průběhu ledna a února se pak konaly na sále „U Podzimků“ vesnické bály s muzikou a tancem. Válečné události pak zábavu zlikvidovaly.

 

Na přelomu zimy a jara začal obec objíždět na jízdním kole p. Odnoha z Čachovic a všude vyvolával „kůže – peří, kůže – peří“. Kupoval od občanů vyschlé králičí kůže a sedrané peří od draček. Králičích kožek bývalo na zimu tolik, že často nebylo ani vidět p. Odnohu za hromadou kožek, přivázaných k zadnímu nosiči jízdního kola.

 

Slavnostní průběh mívaly Velikonoční svátky. Jako žák obecné školy jsem s ostatními kluky objížděl obec s ručními nebo kolečkovými řehtačkami a zpívali jsme různé velikonočně motivované písničky od Zeleného čtvrtka až do Bílé soboty, kdy odpoledne jsme od hospodyněk dostávali vajíčka a jiné poživatiny – později i drobné peníze, vše jsme si mezi sebou dělili. Obdobné bývalo i Velikonoční pondělí, kdy dopoledne chlapci a dospělí chlapi s pomlázkami obcházeli sousedy a vymrskávali ženské osazenstvo.

 

V první polovině roku mívali napilno i příznivci Sokola v čele s mým otcem, kteří docházeli do Čachovic, kde na sále restaurace p. Hůlky u nádraží cvičili na nářadí nebo nacvičovali sestavy pro různé okrskové nebo krajské sokolské srazy. Později i tuto aktivitu nacisté zrušili. Do řady podobných omezení se nedostaly obecní knihovny, a tak zvláště v zimě a při špatném počasí se hodně četlo, to byl jeden z mála kladů tehdejší doby.

 

Nelze zapomenout, že v zimním období byl na vrcholu lední hokej, provozovaný na Vlkavském rybníku. Domácí se na začátku 40tých let propracovali mezi přední vesnické hokejové kluby v širokém okolí. Pouze ve Voděradech a v Pátku u Poděbrad se hrával hokej lepší. Jména tehdejších vlkavských hokejistů, jak například Moucha, Štěcha, Lang, Louda, Mates a další vždy dokázala přilákat na rybník hodně diváků. Vrcholem bývaly i zápasy s místním rivalem „Toulaví vlci Jivák“ z blízké chatové osady.

 

V době, kdy se v místním pivovaře vařilo pivo, byla atraktivní podívaná na ledaře, kteří na rybníku v době mrazů řezali desky ledu pro chlazení piva. Byla to těžká a profesionální práce dostat na koňský povoz desky ledu, které v pivovaru spouštěli po skluzavkách do hlubokých sklepů. Často jsme si na ledaře vzpomněli i v létě, kdy na náves do obce přijel p. Haspekl, cukrář z Čachovic. Měl jízdní kolo – tříkolku a na ni izolovaný soudek a v něm hrnec se zmrzlinou, obklopenou ledovou tříští z pivovaru. Mechanických ledniček tehdá ještě sériově nebylo.

 

Přicházejícím jarem obec hodně ožila. Lidé se věnovali převážně práci na polích a na zahradách a začaly i stavební a úklidové práce. Různé informace a pokyny pro obyvatele tlumočil cca až do roku 1940 starý pan Kubina, který s bubínkem na řemeni obcházel obec, tlučením paliček do bubínku svolával občany a četl jim zprávy od pana starosty a od jiných orgánů. Později se už jenom vyvěšovaly vyhlášky a v dalším průběhu okupace se začlo pracovat i na obecním rozhlase.

 

Jaro také přineslo větší pohyb lidí mezi obcí a sousedními vesnicemi a městy. Přispělo k tomu i zřízení biografů na začátku 40tých let v Čachovicích a na Loučeni. Velký úspěch měly filmy o slavném RIN-TIN-TINOVI v Čachovicích a na Loučeni český film o Františku Kmochovi „To byl český muzikant“ se několikrát opakoval. S mojí tetičkou jsme oba filmy viděli a nevadily nám ani přestávky, neboť filmy byly natočeny na 2 až 3 kotoučích a ty se v promítací kameře musely jedna po druhé měnit.

 

Těsně před okupací se začaly objevovat po obci i první radiopřijímače s programy z Pražského rozhlasu. Staří lidé tehdy nemohli uvěřit, že v té skříňce radiopřijímače nikdo není.

 

Jarní počasí zvyšovalo i sportovní aktivitu Vlkaváků. Dokud fungoval Sokol, tak se na školním cvičišti u obecné školy prováděl nácvik vystoupení na různých sokolských srazech. Kopaná se hrála jen rekreačně „v písáku“ za vesnicí směrem k Zavadilce. Fanoušci kopané pak o nedělích docházeli na zápasy do sousedních Všejan, kde byl idolem fandů p. Kaňkovský, anebo na Loučeň, kde dominovali bratři Otomanští. Vrcholem kopané v okolí v letech 1942 – 1946 byl ale několikaletý start mužstva Polaban Nymburk v nejvyšší soutěži v republice, kam jsme v hojném počtu vlakem nebo na kolách dojížděli. Starty slavných fotbalistů, jako například Pepi Bicana, byl pro mne nezapomenutelný zážitek.

 

Ve čtyřicátých letech taky ožila sportovní aktivita v chatové osadě Jivák. Chodili jsme tam na turnaje volejbalových dvojic (tzv. debl) a i na každoroční „memoriály THURN-TAXICE“. Byly to 5 km dlouhé běhy lesem z Jiváku na Loučeň a zpět, často za účasti předních českých atletů. Škoda, že tyto akce koncem 40tých let zanikly.

 

A ještě jedna sportovní perlička: my mladí jsme v letech 1946 – 1947 byli asi 3x v sobotním odpoledni u Nymburské pošty. Tehdy tam v rámci tréninku běhal z blízkého vojenského prostoru Milovice – Mladá vojín základní služby Emil Zátopek s ruksakem na zádech pro civilní poštu do kasáren. To už byl mistrem republiky a čekaly ho už jenom zlaté medaile na olympiáděv londýně v roce 1948.

 

Svou dlouhou tradici vždy koncem měsíce června měly vlkavské poutě. Prostor na návsi vedle i pod bývalou hasičskou zbrojnicí byl úplně zaplněn pouťovými atrakcemi a prodejními stánky se širokým sortimentem. Restaurace U Hasičů, U Podzimků a malá hospůdka u Oldy Vacha bývaly o pouti plné jak domácích, tak i přespolních hostů. Nechyběla pouťová tancovačka a v domácnostech šly na odbyt výborné pouťové koláče. Už tenkrát pivo teklo proudem.

 

Za necelý měsíc se prostor pod hasičárnou změnil k nepoznání. Náves ovládla velká mlátička obilí s různým příslušenstvím. Od rána až do večera neustále přijížděly žebřiňáky plné snopů pšenice, žita a i ječmene, a tak pracovní parta mužů a žen se nezastavila. Trvale se odváželo vymlácené zrní, sláma z obilí a odpad, jako plevy atd. Musím dodat, že strojní údržbu a servis mlátičky tam prováděl během a i po válce můj otec – jinak trvale zaměstnaný u firmy Dobrý v Mladé Boleslavi, která vyráběla zemědělské stroje. V tomto období nám studentům a školákům probíhaly letní prázdniny, které vzhledem k válce jsme trávili doma. Na programu dne mimo koupání ve Vlkaváku, byla hlavně pomoc doma rodičům. Chodili jsme do lesa na houby, borůvky, domácím králíkům na trávu a taky jsme chodili na strniště po obilí pást husy. Po sklizni jsme „paběrovali“ polorané brambory a pekli jsme si je v ohníčcích přímo na prázdném poli v popeli z bramborových natí.

 

Na podzim na přelomu 30tých a 40tých let jsme my kluci vždy čekali na příjezd parních oraček. Kolem Vlkavy na velkých lánech polí velkostatkářské rodiny Strakových stávaly na protilehlých stranách pole 2 oračky a ocelovým lanem si vzájemně přetahovaly několikaradliční velký pluh. Byla to tehdy technická novinka. Tehdy diesel traktorů ještě nebylo a orba s koňmi by tak velké pozemky asi nezvládla.

 

K podzimu patřil i výlov Vlkavského rybníku. Jako kluci jsme ten rituál statných rybářů po pás ve vodě a organizaci výlovu vždy obdivovali.

 

Na svátek Všech svatých a Dušiček jsme s rodiči docházeli na Všejanský hřbitov položit květiny na hroby našich příbuzných. Lidé v obci (zvláště ti staří), bývali dost pobožní, a tak při pohřbech lidí z Vlkavy se šlo za povozem s rakví pěšky do Všejan s velkou účastí a za každého počasí. Teprve koncem války se pohřby i z vesnic začínaly přesouvat do krematorií.

 

Prosincová adventní doba už se nesla v předvánočním očekávání. Pravidelně 3. prosince večer chodily po rodinách s malými dětmi tak zvané Barborky. Bývaly to 2 – 3 ženy, zahalené v dlouhých bílých prostěradlech. V rukou měly metly a šlehaly neposlušné děti. Poslušným pak dávaly různé ovoce a sladké pečivo.

 

Podobně 5. prosince, v předvečer svátku svatého Mikuláše, se vždy po vesnici pohybovalo několik trojic Mikuláše, Čerta a Anděla. Opět nehodné šlehaly a strašily – hodné pak obdarovávaly. Z řádění čertů tu noc moc malých dětí ani usnout nemohlo. Oproti Barborkám tradice Mikuláše zůstala.

 

V tuto dobu chodili po vesnici různí podomní obchodníci, a jako dárky k Vánocům nabízeli knížky, hračky, sportovní potřeby a různá oblečení. Tehdy osobních aut bylo málo, veřejná doprava vzhledem k válce dost omezená, býval i sníh a tak pro řadu lidí dostat se do města byl problém, takže podomní obchodníci přeci něco vydělali.

 

Svátky Vánoční za 2. světové války bývaly smutnější, vedle klidného prožití Vánoc si lidé hlavně přáli konec válečných útrap a modlili se za perzekuované své blízké. V rodinách nebylo mnoho potravin a tak štědrovečerní večeře bývaly chudší. Na více dárků zase nabyly peníze. Byl jsem šťastný, když jsem dostal knížku a k ní třeba hokejku nebo šroubovací brusle. Otec byl kvalifikovaným řemeslníkem a maminka mně a bráchu živila domácími výpěstky jak masa, tak i zeleniny a ovoce – nebyli jsme nároční, a tak jsme to válečné období přeci nějak přežili. Vánoční stromek jsme kupovali v hájovnách při Loučeňské silnici, anebo u lesních dělníků, kteří několik stromků doma vždy mívali. Po štědrovečerní večeři a po rozdání dárků jsme v kruhu rodinném rozmlouvali a vzpomínali jak na zlé, tak i na dobré věci, které se během roku udály. Kolem 22. hodiny se nás dost začlo scházet u restaurace Hanušových a ve skupinách jsme odcházeli na půlnoční mši do Všejanského kostela. Zasněžená příroda kolem Vinice a lesa bývala hezkou štědrovečerní kulisou.

 

Další dva dny – Boží hod Vánoční a svátek svatého Štěpána jsme se navštěvovali s příbuznými a známými a užívali si i štědrovečerních dárků. Pamatuji se, že na Vánoce 1941 jsem dostal první opravdové lyže s primitivním vázáním. Tenkrát je začal vyrábět kolář pan Louda na Boleslavské ulici. Byly z jasanového dřeva, poměrně těžké, a tak první pády jsem si s nimi užil na Vinici mezi kmeny třešňových stromů. Bohužel častý nedostatek sněhu mé lyžařské snažení omezoval a na lyžování někde v kopcích to vzhledem k válečné době nešlo. Silvestra jsem jako vesnický kluk si užil nejvíc u rádia. Ti starší byli doma nebo v restauracích. Tanec byl po atentátu na říšského protektora zakázán.

 

ZPĚT