wz

VLKAVA

 

NEOFICIÁLNÍ STRÁNKY

 

Doplněk k vlkavskému „Roku na vsi“

 

 

ZPĚT

 

 

Ve třicátých letech 20. Století obecná škola na Vlkavě fungovala jako dvoutřídka, a sice 1. a 2. třída byly v jedné společné učebně, 3., 4. a 5. třída v další společné učebně. Pamatuji si na učebnu druhou, kde jsme měli řídícího učitele p. Míku. Nebylo to jednoduché, zatímco 3. třída psala slohové cvičení, tak 4. třída poslouchala výklad učitele a 5. třída řešila a psala početní úkoly z učebnice. Takto zvládnout cca 25 – 30 dětí v jedné třídě bylo složité,  ale p. Míka si jako starší pedagog dokázal poradit se všemi, a to i s těmi zlobivými. Dostat rákoskou na nastavené dlaně bývalo časté potrestání, zrovna tak jako klečet v koutu na stupínku, nebo zůstat „po škole“. Tehdy to naše rodiče braly jako výchovnou samozřejmost – špatní lidé z nás nevyrostli.

 

Ze 4. nebo 5. třídy jsme pak na přelomu 30. a 40. let přecházeli na novou a moderní měšťanskou školu do Čachovic, kde tehdy řediteloval p. Ponrt. Tam už každý ročník měl svoji třídu a svého třídního učitele. Na hlavní předměty už tam působili odborní učitelé. Z okolních vesnic nás tam pobývalo (podle populačních vln) více jak 120. Od jara do podzimu jsme tam dojížděli na kolech, v zimě pak těch cca 2 – 3 km pěšky.

 

*****************************************************************************************

 

 V živé paměti mi zůstalo i období let 1939 až 1944. Tehdy časopis „Mladý hlasatel“ dokázal nás mladé chlapce po celé zemi, a i na Vlkavě, strhnout k masovému čtení tohoto týdeníku, ve kterém dominovaly „Rychlé šípy“. To byla skupinka 5 chlapců a jejich dobrodružné a kamarádsky laděné příběhy. Snažili jsme se proto jim přizpůsobit, a tak vznikaly tak zvané „kluby Mladého hlasatele“. Já tehdy jsem byl členem jednoho ze tří klubů ve vesnici. Vedl nás nejstarší kluk Josef Teisler, dále bybi členy 2 synové holiče p. Steklého a mladší syn Dvořákových – Pepík. Pekař p. Teisler nám tehdy zapůjčil malou místnost, ve které jsme měli svoji klubovnu. Chodili jsme spolu po přírodě, na nedělní výlety do okolí, za sportem, pomáhali jsme dělat na topení v pekařství, atd. Našim cílem tehdy bylo aspoň se přiblížit našim idolům „Rychlým šípům“.

 

Tehdy, v průběhu 2. světové války, to podle mého byl prozíravý čin od redakce Mladého hlasatele, že jako náhradu za nacisty zlikvidovaný skauting, přitáhli hodně chlapců k životu v přírodě, přátelství a k pomoci druhým. Škoda, že konec války, složitá situace po ni a naše dospívání znamenaly i konec tohoto klukovského hnutí.

 

*****************************************************************************************

 

V době 1. republiky žil na Vlkavě i můj děda Antonín Souček a až do cca roku 1935 pracoval v místním pivovaru jako bednář. Jako malý kluk jsem mu někdy nosil svačinu a fascinovalo mně, když montovali kovové obruče na dřevěné pivní sudy, a pak je sířili a vypalovali. Vzpomínám si, že po více jak 50 letech jsem viděl zfilmovaný román spisovatele p. Hrabala „Postřižny“ z prostředí nymburského pivovaru. Tehdy filmová práce pivovarských bednářů s údržbou dřevěných pivních sudů byla na vlas atraktivní a stejná, jako kdysi na Vlkavě prováděl můj děda. Ještě dnes ctím zlaté ruce tehdejších řemeslníků v tomto i jiných oborech.

 

ZPĚT